AUPAIR: Součást rodiny

Zdravíčko. :))

Pravděpodobně jeden z posledních článků psaných na německé půdě, ostatní už budu dopisovat zpětně - kvůli problémům s počítačem stejně nemůžu zveřejnit články z cestování, protože nemám jak stáhnout fotky. Přesně za deset dní už budu sedět ve svém pokojíčku u rodičů a o pár dnů později zpět směr ČB. Myslím si (a to tvrdím od začátku), že jsem nemohla mít větší štěstí na to, kam jsem se dostala. Jasně, mohla jsem třeba najít rodinu s domem na pláži, rodinu v Berlíně, rodinu co by mi platila 100€ týdně... Ale já skončila na místě, kde jsem místo toho neskutečně šťastná.

Začátky s dětmi nebyly úplně jednoduché, naštěstí jsem měla absolutní podporu v GM. Vždy, když jsem si s něčím nevěděla rady, mohla jsem se na ní obrátit. Maličké (16 měsíců) trvalo přibližně dva týdny, než si na mě úplně zvykla, ze začátku hodně plakala, když jsme byly spolu úplně samy. Ale od té doby se začalo častěji stávat, že i když jsme byly v místnosti s mamkou obě, chtěla abych jí do náruče vzala já. A párkrát dokonce za mnou chtěla i z maminčiny náruče. :) Přišla jsem si po tom zvláštně, nechtěla jsem, aby se GM cítila jako že jí malou kradu, tak jsem jí to potom řekla. Ale ona úplně v pohodě, že je jasné, když spolu trávíme denně tolik času, že si ke mě už utvořila pouto. Naopak prý je ráda, že je jí se mnou hezky a nedokáže si představit, jak se jí bude stýskat, až odjedu. To bylo nějaký třetí týden, co jsem tu byla. Teď už je odjezd na spadnutí a nedokážu si to představit ani já :(

Se starší (5 let) jsme měly různé fáze. První měsíc jsem měla dopoledne na starost jen malou, zatímco ona byla ve školce. A odpoledne, když byla doma, byla doma i GM a já už měla volno. Oficiálně. Ve skutečnosti to fungovalo tak, že jsem ten čas často trávila s nimi. Byly jsme třeba v bazéně, v zoo, parku, hrály různé hry doma... Takže se zdálo, že to bude jednoduché. Další dva měsíce se mi pracovní doba změnila. Maličká začala také chodit do "školky" pro batolata, měla jsem tudíž dopoledne volno a odpoledne jsem měla na starost obě holky naráz. Vyvstal tam velký problém s tím, že na sebe hrozně žárlily. Hlavně teda právě ta starší. Dělala malé naschvály, snažila se jí rozbrečet, štípala jí, brala hračky... Když už to "nepomáhalo", začala si to částečně vylévat i na mě. Nedokázala se přenést přes to, že není středem vesmíru a když jsme spolu samy, musím dávat pozor i na malou a nemůžu se věnovat jenom jí. První den jsem to nechala plavat, byla hodně unavená a když je unavená, tak je (jak se tady říká zickig) nesnesitelná. Ale když se to nezměnilo ani druhý den, mluvila jsem o tom večer s GM. Ta mi slíbila, že s ní promluví a poradila mi, jak se v takové situaci zachovat a co jí říct.

Naštěstí už jsem nic takového nepotřebovala. Od té doby byl klid :) Občas sice byla trochu hubatá, když jsem jí nechtěla povolit koukat na televizi mimo víkend, kdy to může, nebo nebylo vše hned po jejím. Ale žádné větší konflikty už nebyly. Je pravidlem, že když už se chová fakt hrozně, pošle se na pár minut sama do svého pokoje ať přijde, až se uklidní. Sem tam to třeba dopadlo, že po pár minutách přišla a řekla, že si tam chce sama poslouchat dětské kazety, tak jsem o ní půl dne nevěděla. A když se vrátila, byla jak vyměněná, celá miloučká :) Jakmile si to trochu sedlo a my si spolu zajely nějaký režim, bylo z ní zlatíčko. Kdykoli jsem nevěděla jak se něco řekne německy, tak mi to hned řekla - dělala si ze mě legraci, když se mi pletlo ausräumen/aufräumen a schválně to pokaždé říkala jinak a já musela poznat, kdy je to správně :D Pak spolu taky hrajeme hru Blinde Kuh (slepá kráva). Nasadíte si masku krávy přes kterou není nic vidět, poslepu vezmete do ruky předmět a musíte poznat, co to je. Je tam pár věcí, které si za boha nemůžu zapamatovat (šroubovák, volant, vrtulník..) a ona už ví, které to jsou, tak mi je záměrně nedává, ať neztrácím body. Ale vždy mi to zopakuje, jak se to řekne. To mi přijde hrozně hezký a na 5 letou holčičku i rozumný :) V posledních pár týdnech se z ní stal selfie maniak :D Objevila mojí selfie tyč a zajímala se k čemu to je. Tak jsem jí to ukázala a od té doby kdykoli, když jsme byli někde venku a já jí s sebou měla, chtěla se fotit. Sem tam prohodila něco jako "Můžeme se vyfotit, ale jenom my dvě, sestřička nesmí." ale už jsem jí vysvětlila, že je hezké mít památku všechny spolu dohromady.

Myslím si, že hodně je to dané výchovou. Někdo (třeba moje maminka :P ) by mohl říct, že mají ta pravidla výchovy nastavená docela přísně. Ale jak už jsem se tu zmínila dřív, mě to naopak přijde užitečné a s těmi dětmi se potom dá lépe pracovat a třeba jim to i slíbit za odměnu, když se dobře chovají. Nemyslím si, že zákaz neustálého koukání na TV a cpaní se denně sladkostmi jim může nějak ublížit. Naopak. Jasně, taky jsem jí někdy dovolila vzít si trochu víc bombonů než má povoleno od mamky s tím, že to bude naše tajemství a nepovíme jí to. Ale na oplátku za to mi musela třeba něco přislíbit a opravdu to potom dodržela. A fungovalo to takhle skvěle.


Často jsme měly na návštěvě i děti od GM kamarádek, takže tu byla taková malá školka. Na oplátku zase jiný den se hrálo u nich, takže jsem měla o to volněji. Ale zjistila jsem, že mě všechny děti milují :D Je jedno jestli roční nebo tříleté, holčičky nebo kloučci, všichni se se mnou po chvilce už mazlili jako by mě znali věčnost. Tyhle momenty jsem si užívala.

Je hrozně fajn pocit vidět, že jste tu po sobě něco zanechali. :)) Ať už jsou to písničky - obě holčičky milují Skákal pes a ta starší to umí dokonce s neskutečně roztomilým přízvukem česky zpívat, nebo různé hry, způsob jak maličkou uklidnit... A taky je hrozně fajn pocit, když víte, že jste tu nebyli jenom za služku a chůvu, ale opravdu za (plno)hodnotnou lidskou bytost. Několikrát jsem byla pozvaná i na plánovanou návštěvu k rodičům, nebo rodiče přijeli sem k nám třeba na grilování. A i když jsem měla volno, tak mi vždy řekli, že se můžu připojit, pokud budu mít chuť. Povídali jsme si o různých věcech a navzájem si rozšiřovali obzory o poznatky z našich kultur. Rodiče host taťky jsou také cizinci, mamka Polka a nevlastní taťka z Maďarska, takže to bylo vždy velmi zajímavé. Při poslední návštěvě před pár dny se ptali, kdy přesně odjíždím. A po mé odpovědi řekli, že doufají, že do té doby se ještě uvidíme, abychom se mohli rozloučit. Dostala jsem od nich dokonce Vans kecky dovezené z Ameriky, to bylo moc milé :) Aneb co dokáže jedna prohozená poznámka, že "s tou mojí obří velikostí na ženskou je těžký sehnat hezký boty."

Host taťka (GF) tu s námi celé léto nebyl, vrátil se z mise až druhý týden v září. Měla jsem docela obavu, jaké to bude, protože už jsem tu byla zvyklá "jako doma" a najednou tu budě někdo nový. Ale dopadlo to všechno dobře :)) Prvních asi 5 dní jsem se cítila trochu nesvá, přeci jen byl tu najednou cizí chlap, ale je taky moc fajn a aspoň jsem si ověřila, jak rychle se dokážu na něco adaptovat :D Bylo to celé trochu zmatené, protože holčičky nechodily v té době do školky, aby si je po takové době taky užil a já nevěděla, zda se mám motat kolem a být k ruce, nebo je nechat. GM byla každý den až do večeře na univerzitě, takže jsme byli sami. Ale po pár dnech mi už vždy sám zavolal (vždy volal, i když mi to klidně mohl napsat jenom SMS) s tím, že třeba si holky bere a přijede v tolik a tolik, že do té doby ať si orazím a tak :) Dokonce jsem dostala i v týdnu 3 dny úplně volno, takže jsem měla možnost se zajet podívat k moři a do Amsterdamu, ale o tom budou články až budou fotky :))

GF se ke mě choval řekněme opravdu jako by byl můj táta. Někdy mi podstrojoval i víc, než vlastní taťka :D Několikrát mi jen tak nabídl odvoz, ačkoli by to dělat nemusel a ani tam neměl cestu. Jednou se pro mě i vrátil, když já šla pěšky do města a on se zrovna vracel a hodil mě na metro. Když jsem vyrazila do kina, tak mě hodil na městskou a potom druhý den u večeře se ptal, jaký to bylo (HM mi psala na WhatsApp hned ráno, básnila jsem o tom asi týden předem, tak byla zvědavá). Jo a vyvářel pro nás! :D Nejlepší bylo, když věděl, že jsem šla běhat a po návratu jsem našla na stole připravený zeleninový salát se semínky, vejcem a kuřecím. Povídá, že tam extra nedával rajčata, když se dozvěděl, že je nemusím. A každé ráno u snídaně pro nás s GM dělá Milchkaffee (kafe s našlehanou mléčnou pěnou). Nechci to nějak globalizovat, ale byla jsem v příjemném šoku, jak se tady chlapi chovají. Ať už GF, jeho nevlastní táta nebo manželé kamarádek od GM. To by vydalo na samostatný článek... třeba ho taky napíšu, jací jsou němečtí muži! :D

No a s GM jsme se staly opravdu dobré kamarádky. Řešily jsme spolu chlapy, vyprávěla mi i jak se poznali s GF, já vyprávěla jí, povídaly jsme o škole, o situaci v EU a u nás, dost se taky zajímala o Česko kulturně, měly jsme si neustále co povídat :) Vždy když jsem byla někde pryč, ať už v tom kině nebo s někým někde ve městě, tak mi pak psala jak to jde, ať se bavím. Nebo když jsem zůstala občas na víkend sama doma a ona byla s dětmi někde pryč, pokaždé mi napsala zda je vše v pořádku, něco nepotřebuju a jestli už se mi po nich stýská :D Z toho důvodu jsem ani nějak moc nepotřebovala hledat si tu plno kamarádů a chodit po párty. Mnohem raději jsem s ní hodinku poseděla a popovídala. Nehledě na to, že to mi po jazykové stránce pomohlo asi nejvíc. Taky mi dost pomáhalo poslouchat, jak odpovídá na "proč" otázky dětí. Jelikož to pro ně bylo vysvětleno srozumitelně, pochytila jsem to taky.

Jednou jsem se u večeře nějak zmínila, že jsem se chtěla jet podívat na Externsteine (takové skály/rozhledna asi 50km odtud), ale doprava tam stojí za prd a je dost drahá na to, jaký je to kousek. A druhý den ráno u snídaně povídají, že jestli nemám plány na neděli, chtěli by abychom si tam všichni spolu udělali výlet. A že nedaleko toho je ještě památník Hermannsdenkmal, který by mi chtěli ukázat. Tak jsme jeli na výlet :) Udělali jsme si tam na památku společné fotky. Už dřív, když jsem si s GM povídala o tom, že absolutně netuším, jak se zvládnu sbalit a odjet (po tom, co všechno jsem tu nakoupila :D), naznačovala, že tu nejsem naposled. Odpověděla na to třeba, že si tu v tom případě musím něco nechat a příště si to vyzvednout.
Nebo když starší zpívala Skákal pes a nevěděla poslední sloku, povídá GM že "než Michaela příště přijede, musíš už to umět celý". To mě těšilo, že stojí o kontakt i po mém odjezdu :) A pak začala mluvit i o tom, že by přijeli rádi navštívit i oni mě v Česku. Bavili jsme se o tom i teď v autě po cestě na ten výlet. Starší na to najednou s děsem v očích prohlásila "Vždyť tam ale nikdo nebude umět náš jazyk, nebudeme tam vůbec ničemu rozumět. To nám bude muset Michaela všechno povídat sama. A ukážeš mi tvoje kočky, že jo??!" :D

Takových příběhů bych tu mohla vypsat další hromadu, ale myslím si, že to nejdůležitější jsem tu zachytila. Teď mě mrzí, že jsem tu byla jenom na 3 měsíce, když jsme si takhle báječně sedli. A zároveň vím, že to není naposledy, co jsem někde jako aupair. Ale už nikdy to určitě nebude takové, tahle rodinka nasadila opravdu vysokou laťku a stala se mojí druhou rodinou. ♥

AUPAIR: Rozdíly

Hallöchen! :)

Tak jsem tu s dalším příspěvkem. Toto téma "rozdíly mezi Českem a Německem" eventuálně "rozdíly mezi lidmi z Česka a Německa" jsem chtěla sepsat už na začátku mého pobytu. Ale nakonec jsem se rozhodla ještě počkat, abych měla víc materiálu :)) A kdy je příhodnější čas, než přesně v polovině pobytu. Za 6 týdnů už pojedu zpět směrem ČR, fňuk. 

V první řadě bych chtěla podotknout, že bych nerada, aby mě teď někdo bral jako ten typ člověka, který haní vlastní národ a vyzdvihuje jiný. Nebo že snad tvrdím, že všichni jsou takoví a makoví. To vůbec :) Jenom tu chci objektivně shrnout co jsem vlastním okem vypozorovala. Bavila jsem se taky se svými známými tady a ti mi říkali, že Němci v globálu jsou ještě trochu jiní... že jsem měla štěstí na místo, protože tady jsou lidé přátelští a nesmírně milí. Asi tím čerstvým vzduchem z hor :)))

První věc, které jsem si všimla je to, že se tu lidé usmívají! Prodavači v obchodě, řidiči v autobuse, chodci na ulicích... Já jsem taková, že i v Česku, když mám dobrou náladu a jdu po ulici, usmívám se na cizí lidi. A málokdo úsměv opětuje. Tady je to asi normální a ještě vám popřejí hezký den či se zastaví na kus řeči. Nejvíc lidí poznávám asi tehdy, když jsem s holkami venku, třeba v parku. To se tak člověk dá do řeči s maminkami a tatínky, když si i ty "naše" ratolesti spolu hrají. To, že mi říkají, jak je mi Carlotta podobná, už skoro ani nevnímám :D Jednou se mi stala hrozně pěkná věc, kdy jsem byla s malou s kočárkem na procházce a potkaly jsme starou paní na elektrickém vozíčku. Dala se se mnou do řeči, nakonec jsme spolu strávily asi půl hodiny příjemného a zajímavého povídání o všem možném, provedla nás po okolí, ukázala pár hezkých míst a zase jela zpátky, aby jí vystačila baterka ve vozíku. 

Nedokážu ani vyjádřit ten pocit svobody a naplnění, když si uvědomím, že jenom díky znalosti jazyka je člověk schopný tolika věcí. Jsem v cizí zemi, odkázaná prakticky sama na sebe, ale nepociťuji nějaké větší problémy. Zvládla jsem si zřídit účet v bance, nakupovat tu, poptat se na cestu, zorganizovat si výlety do jiných měst, seznamovat se a randit, odpovídat do pouliční ankety, přihlásit se tu na úřadech (ok, s tím mi asistovala GM :D) a podobně... Často se mi stává, že se mě ptají, jak dlouho tu už žiju. A když odpovím, že 6 týdnů, nechtějí mi to věřit, že to vypadá na mnohem déle. Každý mi tu chválí němčinu, jak krásně mluvím a rozumím. Že prý mluvím lépe, jak většina cizinců co tu žijí už třeba deset let. A je jedno, zda je to pán v bance, kamarádi GM, moji kamarádi... všichni řekli vesměs to samé. Tohle člověka hodně potěší :)) Ale jsem perfekcionista, takže si rozhodně nenechávám narůst hřebínek a pracuju na tom dál.

Takže jen v rychlosti shrnu poslední odstavce: Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. A ta svoboda je nepopsatelná.

Cestování je tu drahé - lístek na MHD 90 minut zde - 2,60 Eur. U nás v ČB je to 60 minut za 16 Kč. Za autobus FlixBus jsem do Berlína dala 19 Euro, DeutscheBahn (vlak) vycházel kolem 50 Eur. 

Řidiči autobusu a obecně MHD je kapitola sama pro sebe. Mám tu spoustu krásných zážitků. Když jsem se ptala při přestupu řidiče odkud jede můj další bus, s úsměvem mi to vysvětlil, řekl ještě další spoje odkud jedou a nakonec mě pustil na přechodu a ještě mi zamával. Lidé při nástupu (nastupuje se pouze předními dveřmi) řidiče zdraví a on zdraví je. Muži stojící na zastávce při nastupování pouští starší paní před sebe a ještě jim většinou pomáhají, pokud je potřeba. Pán z našeho autobusu potřeboval přestoupit do spoje, který jel před námi. Tak mu řidič ochotně vysílačkou zavolal, zatroubil na kolegu a ještě se s ním přátelsky rozloučil. Dokonce jsem byla i svědkem situace, kdy tramvaj po odjezdu ze zastávky stála na semaforech a řidič (opět s úsměvem) ještě otevřel dveře a nechal nastoupit pána, který dobíhal. Nechci nějak soudit nebo říkat, čím to může být. Ale je to příjemná změna oproti tomu, co znám z budějcké MHD, kdy mám občas pocit, že snad má řidič škodolibou radost z toho, když někomu zavře a odjede před nosem...

Opět se mi potvrdilo, že ne vše, co se říká, je vždy pravda. Asi všichni Češi ví, co se o Němcích říká. Že jsou studení, neupřímní, puntičkářští, přesní, přísní a podobně. Nevím, nemůžu souhlasit. Všichni, koho jsem tu měla možnost poznat a potkat, byli skvělí přátelští lidé, kdykoli schopní pomoci. Nikdy jsem se nesetkala s nepříjemnou reakcí když jsem se na ulici ptala třeba na cestu. To, že jsou puntičkáři, naopak bude pravda. O tom už jsem mluvila ve článku ohledně života v mé rodince. Jejich dochvilnost a přesnost mám ale moc ráda. Je fajn vědět, že když se s někým domluvíte, tak to platí. A pokud by se měli zdržet, dají předem vědět a několikrát (!!) se omlouvají. Dokonce se několikrát omlouvají i za něco, čeho nebyli sami přímou příčinou. I když tohle bude spíš vychováním, než národností :))

Co se týče cen, moc jsem toho zatím nevypozorovala, protože nemám potřebu moc nakupovat. Jídlo mám u rodiny, tak pro sebe si kupuju jenom občas. Ovšem pár srovnání mám :) Pánové teď odpustí - dámské hygienické potřeby se tu vyplatí a dokonce uvažuji, že si odvezu zásobu i domů :D Balení 80 ks tamponů za cca 79 Kč v přepočtu? No neberte to! Potraviny obecně jsou tu tak nějak nastejno jako u nás. Záleží kus od kusu a taky obchod od obchodu. Vyzkoušela jsem tu konzervy s hotovým jídlem, které jsem si vezla do Berlína. 600g konzerva v přepočtu za 59 Kč a ještě jídlo opravdu poctivé, velké kusy masa... To se s našimi Hamé konzervičkami nedá srovnávat, jak množstvím, tak kvalitou. Pohledy jsou tu taky dražší, většinou se cena pohybuje kolem 1Eura až 1,20 Euro za pohled, poštovní známka potom 0,45 Euro. 

Telefonování je tu pecka! Nevím jak ostatní sítě a operátoři, ale já dostala předplacenou simkartu ALDI Talk. Není potřeba se tu uvázat smlouvou, měsíčně stojí 7,99 Euro (takže cena, za kterou u nás tarif už asi ani není) a mám tam 300 volných sms/minut, volání a psaní do sítě Aldi zadarmo a pozor! 750 MB vysokorychlostního internetu. Když to srovnám se svým tarifem co mám v ČR, budu hoooodně brečet až budu zpátky (kor po tom, co O2 zastavilo internet po vyčerpání dat...). Tohle je jedna z věcí, kterou budu moc postrádat.

Líbí se mi tu, že spoustu potravin je tu hodně kvalitních. Poslední rok a půl se o tuhle oblast zajímám, proto jsem se naučila číst složení. Moje GM nevybírá potraviny podle toho, aby byly "nutričně dobré" na hubnutí, jako jsem byla zvyklá já. Ale vybírá je tak, aby tam bylo co nejméně soli a chemie a aby to byla prostě nejlepší možná varianta. Je tu dobrý výběr. Často jezdíme do LIDLu, občas taky Aldi a nebo REWE, ty ale neznám tak dobře. Co je ale fajn, že třeba u alkoholu se dá koupit i malinké balení. Ráda si kupuji malé 300ml lahvičky vína. Člověk jich může vyzkoušet víc a navíc neriskuju, že koupím velkou lahev a vyleju to, protože mi nebude chutnat. A za to 1 Euro se to dá :)

Ještě zmíním jenom v rychlosti věci, které už jsem v předešlých článcích naťukla. Lidé tu hodně jezdí autem a pěšky jsem je tu na cestách mezi městskými částmi moc nepotkávala. Na druhou stranu na běžeckých stezkách běhá spoooooustu lidí, víc než jsem zvyklá z ČB. Taky jsem tu ve městě našla několik fitness pointů. Což je místo, kde jsou takové univerzální cvičební stroje, člověk se tam při běhu může na chvíli zastavit a dát si do těla :) Cyklostezky se tu nachází všude, buď jsou vedené na kraji silnice (a mají pak vlastní semafory), nebo jsou vyznačené jako součást chodníku. Panáčci na semaforu tu graficky vypadají úplně jinak než u nás. Dokonce v Berlíně jsem viděla i značkovou prodejnu Ampelmann se zbožím - tašky, trička, hrníčky, pohledy - s motivem tohoto panáčka :D 

Ze značek aut tady (laickým pohledem) jezdí v 70% hlavně Volkswageny. Sem tam se dá zahlédnout i Škoda. Samozřejmě tu jezdí i jiné značky, ale obrovskou převahu má to VW a BMW. 

Ještě jsem vypozorovala pár dalších drobností. Jako to, že tu ohromně frčí "Pommes mit Mayo" neboli hranolky s majolkou. Tatarku jako takovou, co máme u nás, jsem tu v žádném stánku s jídlem neviděla. Jedí je normálně jen s majolkou. Hranolky tu dělají takové tlustější. setkala jsem se s pojmem holandské hranolky, ne ty tenoučké "mekáčové" co známe u nás. 

Na kočky tu nevolají "čičiči" jako my. Nevolají na ně nijak. Buď jenom Katze nebo vlastním jménem. Když jsem se jim snažila vysvětlit smysl našeho čičí, koukali na mě jako na blázna. A ano, zkoušela jsem to. A ne, jejich kočka na to opravdu nereagovala. Postavila akorát trochu ouška, ale ani se neohlédla. :D 

Na nádraží, když chcete jít k okýnku a koupit si jízdenku, si musíte vzít pořadový lísteček a čekat. Jako u nás v bance. Případně si můžete koupit lístek rovnou v automatech, které tam jsou. Ale v těch jsem se já osobně zezačátku nevyznala, takže jsem si musela počkat :) A ve vlaku průvodčí nechodí jako u nás po každé zastávce. Prý jde občas. Ale jela jsem vlakem 5x a nikdy neprocházel a ani kontrola revizorů nebyla. Akorát jednou v MHD autobuse za mnou přišel pán, zda mi může položit pár otázek. Chtěl vidět lístek, zeptal se na cílovou zastávku a něco si vyplnil na tabletu. Nevím teda, zda to byla jen nějaká anketa, nebo to byl revizor, těžko říct. A v každém vlaku, i v malém motoráčku, i na každém nádraží, se nachází plechovky na tříděný odpad. Ty jsou i všude po městě.

To je zatím tak všechno, co mě napadlo či překvapilo. Kdo ví, třeba ve své druhé půlce pobytu přijdu ještě na něco. Tak snad vás článek bavil. Tschüßi!♥ 

AUPAIR: Život v Bielefeldu

Tak jsem si takhle při krásné slunné neděli našla čas na další článek. :)) Od pátečního odpoledne byla moje host rodinka na oslavě narozenin a já zůstala doma sama. Měla jsem na sobotu plno plánů kam všude se půjdu nebo pojedu podívat, bohužel počasí nepřálo. Dnes přeje až příliš - venku je 30°C, pocitově mnohem víc. Takže se mi zase v takovém vedru nechce nikam moc vyrážet. Než se vydám na opalovačku na zahradě, ukážu vám, kde trávím léto. (dnes večer to budou přesně 3 týdny, co jsem přijela! Přijde mi to mnohem déle :))

Bydlím tedy ve městě BIELEFELD, které se nachází ve spolkové zemi Severní Porýní - Vestfálsko (dejme tomu severozápad Německa). Popisek na wikipedii říká: V současnosti zde žije 325 846 obyvatel. Historické centrum se rozkládá severně od Teutoburského lesa. Moderní čtvrtě jsou ale i na opačné straně v kopcích. V Bielefeldu sídlí významný počet mezinárodně působících firem, včetně potravinářské firmy Dr. August Oetker AG.

Ve srovnání s Českými Budějovicemi, kde už 4. rokem bydlím a studuji, je tedy cca třikrát větší. Ale jinak mi přijdou tato města celkem podobná. V obou je jak moderní tak historická část, spoustu možností vyžití a hlavně i spoustu přírody. Já nikdy na přírodu moc nebyla. Pocházím z městečka o dvou tisících obyvatelích uprostřed polí, takže jsem jí měla vždy dost a táhlo mě to k tomu "městu". Ale od doby, co ve městě bydlím, se do parku vydám ráda. Musím ale mít tu možnost mít i město. :-D

Bielefeld, neboli Liebefeld (Liebe = láska), jak se mu také přezdívá, je rozdělen na několik okrsků. Já bydlím v kopcích v části zvané Stieghorst. Co jsem zatím měla možnost vidět, tak je tu všechno "daleko". Když chci vyrazit do většího obchoďáku, než je jen večerka, kouknout po obchodech, vybrat si peníze z banky, prostě něco podniknout, nejbližší možnost je ve 3 km vzdálené části Brackwede. Samozřejmě je celé město bohatě protkané městskou hromadnou dopravou (jezdí tu jak Stadtbahn - kombinace metra a tramvaje, tak autobusy), ale ta mi přijde na můj vkus celkem drahá, tak radši vyrazím pěšky, když zrovna nechvátám. 

Podél silnice je tu spousta cestiček a cyklostezek, po kterých se dá pěšky do toho "centra dění" dojít. Docela mě ale překvapuje, že po nich věčně jdu sama, maximálně nějaký pejskař jednou za hodinu. Všichni tu jezdí raději autem. Já jsem se rozhodla v rámci zdravějšího životního stylu se začít hodně hýbat a to chození mě tu nesmírně baví. V aplikaci Runtastic, kterou používám pro zaznamenávání jak běhu, tak i chůze tady, mám od začátku července nachozeno už přes 50 kilometrů :) Vždy vyrazím ráno s malou v kočárku, ta potom v klidu spí, já mezitím relaxuju procházkou v přírodě, poslouchám oblíbenou muziku a mám zdravý pohyb. Win-Win situace :))

Co jsem si zatím tak v okolí prošla, tak je ta část Brackwede (3km), kde je vše, co potřebuji. Restaurace, nějaká hospůdka, banka, obchody s oblečením, jídlem, knihami, kadeřnictví... nemusím tedy do centra Bielefeld Mitte (cca 6km). Tam je jak stará historická část, tak moderní nákupní část. Tohle spojení se mi líbí, člověk na jednom místě najde všechno možné. Další část, kterou mám "za humny" je Gadderbaum (4km). Tam jsem objevila krásný park, koupaliště, zoologickou zahradu (vstup zdarma!) a věřím, že tam toho bude ještě víc. V Quelle jsem byla zatím pouze s rodinkou autem na dalším koupališti, ale prý jsou tam také krásné běžecké trasy a parky - to bych měla vidět v úterý :)) Mám pocit, že těchto částí je v Bielefeldu asi 10, takže mám ještě co objevovat. Chystám se napsat článek s fotkami ke každé části zvlášť, protože všude jsem objevila různá úžasná místa a zaslouží si extra zmínku :)

Hodně tu "frčí" styl zvaný německy Backstein still (ha, konečně můžu jednou v reálném životě uplatnit to, co jsem se naučila ve škole!! :D) neboli pálené cihly. Jak tady ve městě, tak i v okolních městech, která jsem zatím měla možnost navštívit. Fasády nejsou pouze červené, jak cihly normálně známe, mají různé barvy od šedých až po kapučínovou. Snad nikdy jsem neviděla pohromadě tolik cihlových fasád.

Parky a zeleň jsou tu udržované, byla jsem nakouknout i na jeden hřbitov, který jsem po cestě potkala u Luther Kirche a taktéž krásně upravený. Náhrobky mají podobné těm u nás, takže tam se žádná novinka nekonala. Cyklisté nejezdí po silnici mezi auty (jak to znám z ČB), ale mají vyhrazený svůj pruh přímo vedle chodníku. Na fotce ho můžete vidět, je to ten hnědý pruh. Chodníky jsou tím pádem hodně široké a mají na přechodu i vlastní semafory (jak pro chodce, tak pro ty cyklisty). Semafory ale netikají jako u nás, takže občas stojím a koukám, čekám a ona už je dávno zelená :D

Obecně se mi život v Bielefeldu moc líbí. Jak už jsem zmínila, žijeme v hodně kopcovité části. Ať se rozhodnu vydat jakýmkoli směrem, vždy tam na mě potom někde čeká fuška v podobě výšlapu :) Přímo náš dům stojí na velkém kopci, takže i parkování (což jsem zatím dělat nemusela) je teda něco. Ale na druhou stranu, zadek a nohy tu námahu jistě ocení :D Výhled z okna je nádhera. Když jsem přijela a poprvé se podívala, byla jsem unesená. A podruhé jsem byla unesená, když jsem se dostala na vyhlídkovou plošinu na nedalekém hradu Sparrenburg. Tam často běhám po stezce zvané Promenade, která nám začíná doslova za barákem :) Je to fuška, ale i ten výhled odtud za to stojí. Snad se mi někdy podaří se tam podívat i v noci, když celé město svítí. Sama bych se tam asi bála jít (a pak se vracet přes Promenade domů), tak uvidím. Každopádně autobus tam taky jezdí, takže až se mi bude chtít dát 2,40 Eur za cestu, vyrazím tam! :D Noční život zatím popisovat nemůžu, protože jsem nikde nebyla. Mám pocit, že už jsem na to asi stará nebo co. Večer si ráda zalezu do postele k nějakému seriálu či filmu (samozřejmě v němčině). Ale GM mi říkala, že tu je pár pěkných kaváren/barů, které se nacházejí na střešních terasách s výhledem na město, nebo "plážový bar" taktéž na střeše v centru. Tak až mi od srpna nastane změna pracovní doby (budu pracovat od 13h do 19h), asi tam vyrazím... když to můžu ráno dospat. :-D

Musím říct, že se mi z LIEBEFELDU bude odjíždět těžce! ♥

AUPAIR: Život v rodině

Tak jsem tady s dalším dílem seriálu o mém aupair dobrodružství v Německu :)

Kdo ještě neviděl, může si tu přečíst úvodní článek. Stačí kliknout. 

Jsem v poměrně mladé rodině. Rodičům je 30 a 31 let, starám se o dvě holčičky 15 měsíců a 5 let. Bydlím tu jen s holkami a s host mamkou, jelikož jejich tatínek pracuje v armádě a doma bývá hodně málo. Nebude tu celé léto, měl by ale prý možná přijet na víkend někdy začátkem září. GM k tomu zároveň ještě dodělává vysokou školu a píše závěrečnou práci, z toho důvodu právě potřebovala na léto pomoc aupair. 

Jsem tu výhradně kvůli dětem. Spousta rodin (co vím ze zkušeností mých známých) především v Anglii si najmou aupair a berou ji jako levnou služku, které dají pár liber týdně a ona jim vyváří, pere, uklízí a ještě hlídá děti. Já měla štěstí a dostala jsem se do úžasné rodiny, kde je mou náplní práce to, co ji pro aupair být má. Ale k tomu se dostanu v průběhu článku později :)

S GM jsme se domluvily, že k nim přijedu na tři měsíce. Dorazila jsem 3.7. a domů pojedu 30.9. Jízdenku jsem si zaplatila sama, ale ostatní výdaje uhradila ona. Zařídila mi tu kompletní pojištění (jak zdravotní, tak odpovědnosti za škody), SIM kartu s internetem do mobilu a účet v bance. Pokud bych chtěla navštěvovat jazykové kurzy, tak i na ten mi bude prý přispívat. Tohle ale neberte za nějaké dogma, že to tak je vždy, nebo to tak dokonce být musí. Jsou rodiny, které nedají ani korunu/euro/libru navíc. My jsme si na aupairworldu stáhly smlouvu přímo pro Německo, kterou jsme si upravily tak, aby vyhovovala oběma stranám. Ať máme obě kdyžtak "něco v ruce". V Německu dostává aupair kapesné ve výši 260 Euro měsíčně, už je na dané rodině, co dá případně navíc. 

V den mého příjezdu mě vyzvedly na nádraží a společně jsme se vydaly do mého nového domova. Mám tady vlastní pokoj a vlastní koupelnu (kterou sdílím tedy ještě s holčičkami, rodiče mají svojí). V pokoji mě čekalo krásné přivítání. Měla jsem na stole vázu s krásnými květinami, pečlivě přichystané psací potřeby a blok na psaní, obrázek od starší holčičky, kniha průvodce po městě a okolí a jakýsi manuál. GM mi pečlivě sepsala vše, co bych mohla potřebovat. Čísla na prarodiče, sousedy, lékaře obou holčiček, heslo na wifi doma, seznam otázek, které by mi byly položeny pokud bych volala na záchranku, článek o každé z holčiček, co mají rády, co nemají, jak na ně a podobně. Dokonce mi vytiskla i jízdní řády městské hromadné dopravy zastávek v okolí. Bylo vidět, že si s tím dala dost práce a přišlo mi to neskutečně milé. :) 

Nejen ten manuál, ale i další věci měla GM pěkně "vymakané". V kuchyni visí na zdi nástěnka, kde mám krásně vyznačené od kdy do kdy pracuji, co se na daný den plánuje, co je potřeba a podobně. Já jsem taky tak trochu perfekcionista, na všechno si dělám seznamy, všechno si potřebuji dopředu plánovat, takže tohle je mi velmi sympatické :)) Většinou vypadá můj denní režim tak, že na sedmou vstanu, pak snídáme, pomůžu sklidit ze stolu, poté jsem doma sama s menší holčičkou až do dvou odpoledne, kdy se vrací GM se starší (která chodí do školky). Malá od 11 do cca 13 hodin spí, takže to akorát mám u sebe baby monitor a dělám si co potřebuji. Od 14:30 mám volno. Rodina má pro děti spoustu aktivit, neustále se jezdí někam na výlety, cvičení, vystoupení sboru, návštěvy známých a podobně. Vždy mi GM řekne co se chystá a že jsem kdykoli vítaná, když se budu chtít přidat. Například v neděli jsem pozvaná s celou rodinou na oběd k rodičům host táty.

To byla jedna z věcí, kterou mi byli sympatičtí už na prvním skype. Chtěli, aby byla aupair jako součástí rodiny. Ani já sama nejsem taková, že bych ve 14:35 zabouchla dveře do pokoje a vylezla až na večeři. Takže i když mám volno, sedím s nimi třeba v obýváku, když nemám žádné své plány, tak vyrazím třeba i na ten výlet. Jak se mi chce :) Večer potom, když GM uspává maličkou, hraju různé hry s tou starší, někdy si čteme, někdy posloucháme audio knihy. Taktéž dobrovolně, protože to už je v době mého volna.

Jak jsem již naznačila, mou náplní práce je starost o holky. Nemusím vařit, nemusím uklízet, nakupovat, nic. Samozřejmostí je, že pomůžu po jídle uklidit ze stolu, nebo uklidím hračky, když jsou rozházené po celém pokoji, jako by to udělal každý člen domácnosti. Občas mi GM do plánu napíše vzkaz, zda bych mohla vyndat myčku, nebo dát ve 12:30 do trouby upéct jídlo, které je v lednici již připravené v pekáči. Ale vždy je tam slovo prosím a vždy mi také za vše děkuje. Stejně tak jako mi děkuje za pomoc každý večer, když si přejeme dobrou noc. Opravdu se díky tomu cítím jako rovnoprávný člen rodiny a ne jako levná pracovní síla. 

Moc se mi líbí, jak má GM nastavený režim rodiny. Jsou věci, které jsou každý den pravidelně ve stejnou hodinu. Třeba jídlo - snídáme společně po probuzení většinou po té sedmé. Oběd až se malá vzbudí po šlofíku. Večeře v 18 hodin opět společně. Od stolu se odchází až všichni dojí. Pak si společně čistíme zuby a soutěžíme, kdo bude první :D Holky mají také pevný režim co se týče výchovy. Nehrozí, že by se mohly ládovat sladkostmi celý den, stejně tak televizi mají povolenou pouze o víkendu (a nebo za dobré chování výjimečně jindy). GM je na ně hodná, mazlení je na denním pořádku (dokonce i já jsem dostala "nakázáno" holky objímat a chovat když budou chtít, že mají kontakt rády), ale když zlobí, dokáže být rázná. Jsou to pořád jen děti, občas také mají blok nebo je chytne vztek a dělají kraviny. Ale vzato z globálu jsou obě dobře vychované. Myslím, že až budu mít jednou svou vlastní rodinu, nechám se ledasčím inspirovat. :) 

Když se chystá nákup, ptá se mě GM zda něco nepotřebuji koupit, nebo pokud mám chuť na něco k jídlu, co v lednici není, ať jí to klidně napíšu. Před pár dny jsem se ptala, jak má otevřeno IKEA a Decathlon, že mám v plánu se tam někdy jet podívat. Tak hned říkala, že se tam můžeme třeba o nějakém víkendu vypravit společně. Přes internet jsem se tu seznámila s pár lidmi, abych pořád neseděla na zadku nebo nechodila všude sama. Když jsem se měla s jedním z nic sejít, hned mi říkala, ať se sejdeme někde na veřejném místě, kde je plno lidí a ať se pak nějak ozvu, že je všechno v pohodě. Stará se o mě jako o vlastní, tak myslím, že moje mamka může být v klidu! :)) 

Občas si jenom tak sedneme u kafe a povídáme si jako kamarádky. Chválila mi němčinu, že nemusím mít obavu z mluvení. Prý na to, že jí celý život jenom studuji a ještě jsem v zahraničí nebyla, mluvím opravdu skvěle. To člověka potěší a hned mu to trochu přidá na sebevědomí :D I přes to vše ale jí stále vykám, jelikož mi tykání zatím nenabídla. Jediný problém, který s tím mám je ten, že mám strach abych jí jednou nezačala tykat, protože na holky je to samé "du" a najednou mám promluvit na ní a srovnat si, že to je zase "Sie" :D Ale myslím si, že i tak by to brala úplně v pohodě. Nebo například dnes mi z obchodu přivezla klipy na uzavírání sáčků, které jsem u nich obdivovala, že si taky musím pořídit. A že prý je to dárek pro mě, jak výborně jí tu pomáhám. Jsem šťastná, že jsem právě tady. :) 

Do dalších dílů mám v plánu ukázat vám tady něco z okolí a nebo se trochu rozepsat o tom, jací jsou Němci jako lidé a srovnat to s tím, co se o nich říká. Tak zatím pac a pusu. 

AUPAIR: Hledání rodiny

Ti, kteří mě znají (či četli můj blog nějaký ten rok zpátky), asi ani nemohou být překvapení, že jsem se svého snu "být Au-Pair" nevzdala. Celé roky jsem mluvila o tom, že to bude USA, ovšem osud mě zatím zavál do Německa.

Pokud by náhodou někdo nevěděl, co to Au-Pair znamená, tak ve zkratce. Je to osoba, která přijede do rodiny v zahraničí pomáhat s dětmi (a domácností). Častěji jezdí děvčata, ale už se začíná rozmáhat i trend au-pair-chlapců. Jde o kulturně výměnný pobyt, takže rodina a aupair by se navzájem měli snažit zjistit něco o svých kulturách a rozšířit si obzory. Za to dostává kapesné. Jeho výše se liší, v některých zemích je dána minimální hranice zákonem (např. USA, Německo), někde záleží pouze na domluvě (např. UK). Také "náplň práce" se liší v závislosti na zemi a domluvě. Ale rozhodně by mělo jít převážně o starost o děti, né o služku a uklízečku. Shrnuto: žijete s rodinou v jejich domě, jíte s nimi jejich jídlo a dostáváte kapesné - za to se staráte o děti a případně pomáháte s domácností.

Také hledání rodiny může probíhat několika způsoby. Jeden z nich je vyhledat pomoc agentury. Ta má pod sebou registrované rodiny a registrované aupair a vzájemně je dává dohromady. Někdy pomáhá i zařídit veškeré papírování a víza, například do USA se LEGÁLNĚ jinak než přes agenturu dostat nelze!! Měla by být nápomocná při připadných problémech a jejich řešení. Ale na internetu najdete spousty zkušeností slečen, kterým agentura ve výsledku vůbec nepomohla a musely si problém vyřešit vlastními silami. Takže už je na každém, zda si zaplatí agenturu, aby měl pocit, že za ním někdo stojí, nebo vyrazí - jak se tak říká - na vlastní triko.

Další možností je využití internetu. Jak různých skupin na Facebooku, kde se vkládají inzeráty, tak přímo servery pro hledání aupair/hostitelské rodiny. Na jednom takovém jsem se rozhodla hledat i já. Jde o www.aupairworld.com a je to v podstatě taková seznamka. Vy si vytvoříte profil a procházíte profily rodin, které hledají výpomoc. Stejně tak mohou rodiny procházet profily aupair. Přesně takhle si našla moje hostitelská rodinka mě. :)

MŮJ PŘÍBĚH:

Pro aupair zkušenost na toto léto jsem se rozhodla už někdy kolem Vánoc. To je ještě celkem brzy na hledání rodiny, ale přesto jsem to nevydržela a už krátce po Silvestru si profil na aupairworldu vytvořila. Jakmile si vezmu něco do hlavy, žere mě to, dokud to nezačnu realizovat :D Na profilu jsem si dala hodně záležet, vypsala jsem tam poctivě veškeré své zkušenosti s dětmi, jaká jsem, co od pobytu očekávám, co můžu nabídnout, vložila jsem tam spoustu fotek, aby bylo poznat, co jsem zač. A mimo jiné jsem tam dodala poznámku, že je pro mě důležitější najít rodinu, se kterou si budu rozumět, než lokalita, ale byla bych hrozně šťastná za Berlín, který miluji. Asi dva týdny se nic nedělo, jelikož tam takhle brzo moc rodin nebylo a když už jsem nějakou oslovila, třeba ani neodepsali. To se také běžně stává a je třeba s tím počítat a moc nesmutnit :) Až jednou mi přišel vzkaz od mé již současné host rodinky. 

Stálo v něm, že četli můj profil a moc se jim líbí. Bohužel ale nejsou z Berlína, nýbrž z Bielefeldu, který je ale také prý krásný. A že budou moc rádi, pokud se podívám i na jejich profil. Tak jsem to udělala a v tu chvíli mi bylo jasné, že zrovna k nim bych moc ráda jela. Vše, co tam měli napsáno, bych klidně vlastní krví podepsala. GM (Gastmutter - host mamka) byla také jako aupair, takže zdůrazňovala, že ví, co je vše potřeba, aby obě strany byly spokojené. Vyměnili jsme si pár vzkazů, měli pár Skype telefonátů a asi po měsíci jsme si "plácli" :) Takže řekněme od února do července jsme si sem tam psali na WhatsApp, posílali fotky a prostě nějak udržovali kontakt.

Předtím jsem rozeslala pár vzkazů, když se mi někdo zamlouval, pár vzkazů jsem taky obdržela, když jsem se já líbila zase jim. Ale tohle byla první rodina, u které byl zájem na obou stranách. Co tak vídám u ostatních aupair při matchování (= proces hledání rodiny), mají pocit, že když najdou první fajn rodinu, že by mohla poté přijít ještě nějaká další, ještě lepší a bojí se na nabídku té první kývnout. Upřímně jsem taky řešila, zda ano, nebo ne. Pořád jsem doufala v ten Berlín. Ale můj vnitřní pocit byl silnější, došlo mi, že to je kravina, že je nechci odmítnout jenom kvůli lokalitě nebo kvůli tomu, že "možná by mohl být někdo lepší". Nějak jsme souzněli a tak jsem kývla.

A dnes jsem za to neskutečně ráda. Rodina je to milionová, cítím se tu jako doma a neměnila bych ani za nic. Poznámka pod čarou - na stránku jsem občas koukla a žádná rodina z Berlína, co by se mi líbila, už se neobjevila. Takže asi OSUD a já měla jet sem, do Bielefeldu.

Takže i takhle může dopadnout nalezení host rodiny, při troše štěstí (které já měla) takové ideální. ♥

Vtip pro au-pair

Babysitting = hlídání dětí

Baby = miminko, sit = sedět